Pravda a Láska - O smrti se nemá mlčet

Pozn.: Téměř každý terapeut mi řekl, že bych měla napsat knihu. Ale protože vůbec nevím, jak se to sakra dělá, jednoduše budu psát tady. Třeba jednou… kdo ví.

Myslela jsem si, že to, co jsem zažila, je normální a běžné. Že takové věci zažívá každý. Ale postupem života jsem zjistila, že ne, tohle není standard. V každé etapě jsem měla pocit, že jsem na to sama. Což v realitě a hmotně nebyla pravda, ale člověk je někdy tak utopený ve smutku, že nevidí světlo kolem sebe.

Často jsem hledala články a rozhovory, které budou autentické. Takové, ve kterých ucítím pochopení, protože ten člověk to zažil a zná to. Nebo se do toho dokáže skutečně vcítit. Nicméně jsem nenašla nic, co by mi opravdu pomohlo. Neříkám, že pomoc neexistuje, je jí mnoho. Jen jsem nenašla nic napsaného tak, abych tomu rozuměla a cítila to.

A tak jsem se rozhodla podělit se o svůj příběh. Možná jako inspiraci, možná jako formu deníku, možná prostě jen proto, že cítím, že je to důležité.

A jak začít? Kde začít? Každá etapa se prolíná, všechno souvisí se vším a traumata a rány se vrství.

Správně bych měla, jako u většiny příběhů, začít od začátku. Jenže to by nebylo ono. Začnu od konce, přesněji řečeno jednou velmi čerstvou zkušeností.

Můj táta byl člověk, který žil život velmi pestře. Jeho dětství nebylo příliš veselé a už jako mladý byl v podstatě postaven do role toho, kdo se postará o svého otce, mého dědečka. Ve vyšším věku téměř dostudoval titul inženýra v oboru elektrotechniky, ale studium nakonec nedokončil. Začal se také věnovat společenskému tanci a právě tam se seznámil s mou milovanou maminkou. Nakonec spolu tančili i v životě. Máma otěhotněla v sedmnácti letech a mezi nimi byl věkový rozdíl větší než deset let. Narodila se má sestra a o šest let později jsem se narodila já.

To, co se mezi mámou a tátou během let odehrávalo, bylo velmi pestré. Táta se věnoval alkoholu, manažerské práci a jiným ženám. Měl to tak celý život, byla to určitá posedlost. Terapeut by nejspíš řekl, že šlo o hluboké trauma, které by bylo třeba léčit, ale táta se léčit nechtěl a nikdy neléčil. Neuměl se otevřít, neuměl skutečně cítit a věnovat se vlastním emocím. Všechno, co v životě prožil, v sobě dusil.

Mé dětství s ním bylo zajímavé. Pamatuji si toho mnoho, částečně vědomě a částečně podvědomě. A upřímně, hodně věcí bych si raději nepamatovala. Rodiče se totiž v mých šesti letech rozvedli a začala další náročná etapa.

Dítě nerozumí věcem jako dospělý člověk, ale cítí je mnohem silněji a především jinak. Dítě ani nemusí vědět, že jeho maminka prožívá stres. Ono to prostě cítí. A pokud je prostředí napjaté nebo se v něm necítí bezpečně, své emoce drží v sobě a dusí je. Stejně jako to měl táta, já a mnoho dalších.

Neříkám, že jsem vyrůstala na ulici nebo v drogovém prostředí. Šlo o něco jiného. O detaily, které postupně tvoří celek. A právě na těch detailech záleží.

Jedno, druhé, třetí manželství. Tolik jich táta měl. To poslední vypadalo harmoničtější, skoro to působilo, že se konečně dožije klidu a stáří. Jenže jednoho dne se začal tento svazek rozpadat. Nevím, kde je pravda, každý má tu svou. Já u toho nebyla a upřímně už do toho nevidím a ani vidět nechci. Nevrátilo by to nic z toho, co se stalo.

V dubnu 2025 mi zavolal bratr a řekl, že táta zní zvláštně, že se s ním něco děje. Nepřikládala jsem tomu nejdřív velkou váhu. Říkala jsem si, že má v partnerství nějaké neshody a že je toho na něj asi příliš. Přesto jsem mu zavolala zpět a začala mít o něj starost.

27. 4. 2025, neděle
Volala jsem mu a jeho věta: "Anny, je to fakt na mašli." ve mně dlouho rezonovala a ještě bude.
Byl hodně rozhozený. Nikdy neuměl se svými čtyřmi dětmi komunikovat, ale tentokrát to bylo opravdu jiné, zvláštní. Pochopila jsem, že se mu rozpadl vztah a hledá nové bydlení. Uklidňovala jsem ho, říkala mu, že to nějak vyřešíme, že najdeme řešení.
Řekla jsem mu, že může jít bydlet za námi do Brna, že pokud jde o peníze, nemusí mít starost, že to společně zvládneme. Že všechno má řešení.

Z celého hovoru jsem měla zvláštní pocit. Volala jsem mámě a řekla jí:
"Mami, myslíš, že by byl táta schopen si něco udělat?"
Její odpověď byla jasná. Řekla, že táta takový není a nic takového by neudělal.
Řekla jsem to i kolegyni v práci a sestře, a ani jí se to nezdálo.
Jenže co dělat? Měla jsem jet do Prahy a hlídat ho? Kontrolovat?
Musela jsem věřit.

4. 5. 2025, neděle
Psala jsem mu a vyptávala se, cítila jsem, že potřebuje podporu. Poslal mi fotku:
"Tak tady budu bydlet… :)"
Na tu zprávu jsem už neodpověděla.

7. 5. 2025, středa
Byla jsem v koupelně, umývala si obličej v jedenáct večer a v tom mi zavolal brácha. Vzala jsem to a říkám:
"Čau brácha, co je? Proč voláš tak pozdě? Někdo umřel nebo co?"

Po chvíli ticha odpověděl:
"Ano. Náš táta Anny. Sebevražda."

Ten pocit, který jsem v tu chvíli zažila, jsem nikdy, opravdu nikdy v životě necítila.

Bydlela jsem tehdy u dědečka, a abych ho nevzbudila, nemohla jsem ani brečet nahlas. Začalo mě hrozně bolet břicho, nemohla jsem dýchat ani chodit. Byla jsem doma téměř sama a bylo to…
nevím ani slovo, které by to popsalo.

Co dělat?
Pořád jsem volala s bráchou, který byl také doma sám a měla jsem o něj ohromnou starost. Zároveň jsem psala do rodinné skupiny SOS, jestli je ještě někdo vzhůru.

Zavolala jsem mámě. Už plakala. Věděla to. Řekla, že pro mě přijede.

Ležela jsem v pokoji na zemi, brečela, z břicha se mi ozývaly hrozné zvuky a bez myšlenek jsem zírala do stropu. A v ten moment, a říkej si tomu zázrak, halucinace nebo prostě něco mezi nebem a zemí, jsem uviděla tátovu tvář, která jako by se vytvarovala z mraků. Díval se na mě a řekl:
"Anny, už jsem nemohl dál."

Jak to odneslo moje zdraví a jak hluboko mě zranily některé reakce lidí kolem mě.

A teď se nebudu dívat na rozdíl mezi smrtí, která přijde po dlouhé nemoci nebo ve stáří, a smrtí náhlou či sebevraždou. Každá ztráta je těžká. Každá nese svou tíhu. A nemá smysl je porovnávat. Smutek si neporovnává velikost.

Pozůstalý je náhle ve světě, kde se otevírají emoce, které neznal. Někdy přichází i šok z toho, jak hluboký ten proces je. Jak dlouho trvá. Jak nenápadně a nečekaně se vrací. Pláč, vzpomínky, neklid v těle. To všechno se může objevit bez varování. A nikdo nás na to nepřipravil. Nikdo nám neřekl, jak o smrti mluvit. Jak se v bolesti orientovat. Jak ji nést.

Pamatuji si, jak jsem kdysi měla spolužačku, která si prošla podobnou ztrátou. A nedokázala jsem si představit, jaké to je. Dnes to vidím. Dnes to cítím. Je to těžší, než bych kdy uměla říct nahlas. A v době, kdy jsem měla za měsíc státnicovat a dokončovat bakalářskou práci, jsem si kladla jedinou otázku: jak to vůbec zvládnu?

Dodnes občas na ulici zahlédnu muže, kteří připomínají mého otce, a na vteřinu mi probleskne: možná je to on. Možná se spletli. Ta bolest přišla náhle. Tak rychle. Než jsem stihla odpustit, nadechnout se, pochopit. Tolik věcí, které jsem musela unést příliš brzy.

Ta bolest má mnoho vrstev. A stále se jí dotýkám. Každý den. Tiše. A přesto velmi intenzivně. A nejvíc bolí to, že není vidět.

Svět se mezitím nezastavil. Politika, práce, rodina, přátelé. A někdy slyším v sobě hlas: neměla bych už být dál? Nemám to mít dávno za sebou? Jenže smutek nemá termín. Nejde ho odložit do šuplíku, aby nepřekážel.

A tak člověk často mlčí. Protože mluvit o bolesti je těžké. Protože ne vždy narazíme na pochopení. Někdy na netrpělivost. Někdy na ticho. Někdy na odmítnutí.

A vy jen stojíte. Díváte se na život, který běží dál. A nesete příběh, který jste si nevybrali. Nikdo se neptal. A přesto je váš.

A tak stojím. Dýchám. A snažím se nést svůj život tak, jak nejlépe dokážu.
Snažím se každý den. Opravdu se snažím.

A chci ti říct, že pokud procházíš bolestí, jakoukoli, nezapomeň na sebe. Rozchod, ztráta, vyčerpání, pocit selhání, nepochopení, bolest v rodině. Všechno to je lidské. A zasloužíš si prostor.

Dovol si cítit.
Dovol si být člověkem.

Mluv s někým, komu věříš. Otevři své srdce tam, kde ti je bezpečně. Kamarádce. Blízkému člověku. Terapeutovi. Nebo v kruhu, kde se sdílí pravda a kde bolest není slabost, ale přítomnost.

Pečuj o sebe. Protože nikdo jiný to za tebe neudělá.
Je to tvůj příběh. Tvá cesta zpět k sobě.

Jako další článek mám připravené povídání o:

- Proslov na pohřbu, za měsíc státnice a jak vyjít s financemi?

- Rodina, administrace, partnerství, kamarádství, společnost a jak to vše zvládnout?

- Nikdy už neuslyším jeho slova a nikdy neuvidí další vnoučata, už to nejde vrátit

Děkuji. ❤️