Od mala jsem chodila na Základní Státní školu, kde jsem nebyla šťastná. Neustálé hodnocení, dopředu určené předměty hodin, ŠVP a další nesmyslné věci. Nepochopila  jsem, proč mě bude někdo známkovat za moji představivost ve slohové práci. Když jsem něco chtěla umět, byla jsem naštvaná, že jsem vlastně nevěděla jak na to a nikdo neměl čas ani chuť mi to vysvětlit. Co mi tedy ta škola  co se týče vzdělanosti přinesla? Do teď nevím. Ukázala mi jen, že když budu poslouchat a dělat co se mi řekne, nebudu mít problémy. 

Tato Státní škola je pro osoby co za sebe nechají přemýšlet ostatní lidi. Rodiče či jejich děti se bojí vzít zodpovědnost za svůj život. Děti se nerozvíjí v podstatné věkové fázy svého života. Je to chvíle, kdy má dítě poznat samo sebe, co ho baví, co chce, naučit se rozhodovat... Samozřejmě to neznamená, že stačí dát dítě do demokratické školy amáte vyhráno. Jde i o domácí výchovu, která musí mít své hranice a pravidla pevně nastavené. 

Ale zpět ke mně. Z důvodu ne moc kamarádských spolužáku a konec trpělivosti s vedením jsem přešla na Demokratickou školu. Ano, bála jsem se. Byla jsem totiž 8 let vedena k tomu, že musím 45 minut sedět v lavici. Nemůžu si hrát i když jsem ještě dítě. Že oni ví, co je pro mě nejlepší! Ale díky mé mámě, která mě podržela jsem ukončení Státní školy a přechod na Demokratickou  jsem zvládla úspěšně.

První den, když jsem přišla, byl pro mě ani ne tak děsivý, protože jsem vedoucí v oddíle a znám tu správnou volnost a smích dětí, ale přece jen jsem byla nesvá. Jak mě přijmou? Jsem tu nejstarší a hlavně ... budu něco umět? Každou chvilku budu mít přijímačky. Bála jsem se. Tehdy jsem totiž ještě nevěděla, že to doopravdy jde i jinak ... v klidu. Viděla jsem tam zezačátku trochu chaos a hlavně! Nikoho se učit (teď si říkám jaké jsem to za blbosti plácala).

Postupem času jsem nahlížela do jejich systému a snažila se ho pochopit. To, že mají pravidla a jsou respektovány. Pokud ne, udělá se taková sešlost, kde se to řeší  (vyřeší) s danými lidmy. Jsi jako člověk podporován. Máš možnosti. Nejsi odsuzován. Naslouchají ti. Ani ti učitelé nejsou ve stresu což hodně ovlivní klima celé školy. Jak se to poslouchá? Nechci do podrobna popisovat jak tam chodí vyučování a tak..to mi příjde na dlouhé povídání.

Chápu, že to nebudeš hned vidět stejně jako já. Já si zažila toto. Já říkám jak to cítím a vidím po mých zkušenostech. 

Jen dvě věci na závěr chci zdůraznit. 

- Po pár měsících co jsem tam chodila mi máma pověděla:,, Any, konečně jsi to ty."

- A při vysvědčení, které se konalo na vícedenní akci u ohně s krásnou náladou jsem dostala ten papír co pro mě ještě před rokem znamenal nejvíc nepochopiletnou věc, kterou jsem kdy dostala. Nebylo to známkování. Bylo to slovní "hodnocení". Musela jsem si někam zalést do klidu, abych si to hezky přečetla. Povím vám. Rozplakala jsem se s pocitem, který jsem nikdy neměla. A proč? Nehodnotili mě tabulkama jako roboti. Ocenili moji snahu. Moji tvořivost.

Ocenili MĚ, moji osobnost. 

A to je pro mě nejdůležitější.

Jsme v době, že si můžeme vybrat mezi několikami možnostmi. 

Vyber si tu, ve které jsi nejšťastnější. 

                                                             A rodiče, Vaše dítě to ví.